Loading color scheme

Kola dětem - projekt, kterému tleskáme!!

Kola dětem - projekt, kterému tleskáme!!

Andrea Radová je „obyčejná“ pražská maminka, která změnila kvalitu života už 88 cizím dětem z celé republiky. „Naplňuje mě vědomí, že můžu někomu takhle jednoduše pomoct. A každá pomoc má smysl. Nepotřebujete k tomu hromady peněz,“ říká. Do situace, kdy svému dítěti nemůžete koupit kolo, se podle ní může dostat každý. Stačí, když vyhoříte v práci. Podle Andrey je však důležité, když se rodiče i v tak těžké době snaží.

 

 
 
Vzniklo to v roce 2014, když jsem měla takový pocit všeobecné nespokojenosti. Se sebou. Chtěla jsem něco víc než jen chodit do práce a věnovat se rodině. No a náhodou jsme s manželem v televizi zhlédli dokument o lidech, které v amerických horách napadla puma. Jeden z těch příběhů byl o chlapíkovi jménem Mark Reynolds. On rád jezdil na kole po těch horách a jen tak sám vybíral po kamarádech peníze a vždycky na Vánoce daroval pár dětem jejich první kolo v životě. Což se nám s manželem strašně líbilo.
 
První kolo je v životě každého dítěte mezník…
 
Právě, každý si pamatuje svoje první kolo. Já svoje Sobi 20. Tak jsme si povídali o tom, jak je to krásná myšlenka, a asi po týdnu mi docvaklo, že není na co čekat. Není to nic složitého a vlastně přesně pro mě. Já mám blízko ke kolům i k dětem. Chci dělat něco smysluplného…
 
Takže ses do toho pustila?
 
Můj muž vzpomíná na to, jak jsem asi půl roku seděla každý večer u počítače a hledala jsem, co založit. Jestli nadaci, fond, občanské sdružení. Jak vytipovávat ty rodiny, které takovou pomoc potřebují a zároveň to kolo za týden třeba neprodají. Pak jsem se náhodou dostala k Tomášovi Slavatovi. To je známý filantrop a neskutečný člověk, který pomáhá dětem. Osvojil si několik dětí a pořádá různé dětské cyklozávody. A on mi řekl, že přece nemusím nic zakládat. „Když chceš něco dát, tak to prostě dáš,“ říkal. Tak jsem to začala jenom šířit mezi kamarády a známými.
 
A jaké byly reakce?
 
Začali se mi ozývat, třeba manželé, kamarád s kolegy nebo partička známých, že by koupili kolo. Takhle bez jakékoliv větší organizace jsem to dělala dva roky. Založila jsem si web a facebook s nějakým základním infem. Myslím, že se lidem líbí i to, že je to transparentní. Prostě koupíte kolo pro konkrétní námi vytipované dítě. Já z toho nic nemám a ty peníze se nemají kde ztratit. Sem tam se mi i ozve někdo, že vymyslel akci. Třeba volejbalový turnaj, na kterém vybere peníze na kolo. Většinou to ale do dneška běží hlavně přes známé a známé známých.
Po těch dvou letech se tedy stalo co?
 
Ozval se mi kamarád, co pracuje ve Veolii, s tím, že tam mají minigranty, na které mohou zaměstnanci někoho nominovat. No a to už bylo potřeba tuhle moji činnost nějak „zoficializovat“. Takže jsem se spojila s kamarádkou, která má neziskovku, a ona mi nabídla, že si mě vezme pod křídla.
 
A proč si myslíš, že děti potřebují právě kola?
 
Vím, že situaci těch potřebných rodin nedokážu vyřešit a ani nemám takové ambice. Kolo je pro děti takovým integračním prostředkem. Že mají aspoň něco z toho, co ostatní děti. Oni nejezdí na lyžáky, školy v přírodě, nechodí na kroužky. Já tomu říkám skrytá chudoba. To mohou být tvoji sousedi. Matka samoživitelka s pěti dětmi, prarodiče, kteří se starají o vnoučata, protože máma fetuje… Kolo udělá radost dítěti a vede ho k aktivnímu životu. Nejsou to peníze, počítač ani tablet.
 
Jak si vytipováváš ty potřebné rodiny?
 
Hledáme si je docela složitě. Oslovujeme ředitele škol, sociálky. Pokaždé v jiném regionu, protože tyhle rodiny nemůžou přijet na předávání do Prahy. Nemají na to peníze. Sociální pracovníci ty rodiny dobře znají, chodí k nim domů. My jim vysvětlíme, jaké rodiny hledáme, a oni přesně vědí: „Jé, Maruška, ta by byla ráda, a tamhleta maminka, ta se tak snaží…“ Je to celé hodně osobní. Nerozdáváme stovky kol. Na tom předávání pak vidíš, jak se některé ty rodiny trochu vlastně stydí a je jim trapně. Vždycky ji říkám, že nehledáme ty nejchudší rodiny. Vás doporučil někdo, kdo vás zná a věří, že takhle je to správně. Že se na vás prostě jen trochu usmálo štěstí. Děti i rodiče často u předávání i brečí. Velké děti kolikrát víc než ty malé.
 
Kolika dětem už jste udělali radost?
 
Do dneška jsme rozdali 88 kol.
 
A nejčastějšími dárci pořád zůstávají tvoji kamarádi?
 
Je to tak půl na půl. Veolia nás přes svůj grant podpořila už třikrát a pak se nám přes ČEZ a jejich aplikaci Pomáhejte pohybem podařilo získat během dvou dnů 50 000. Prý jsme byli jedni z nejrychlejších. Asi jsme lidem sympatičtí – když jde o kola a děti.
Dostáváš nějakou zpětnou vazbu od těch dětí?
 
Jednou za čas se jim ozvu a prosím je o fotky nebo pár slov. Tak třetina odpoví, pošle i video nebo pár fotek. Spíš mám informace od sociálních pracovníků, kteří jsou s nimi pořád v kontaktu. A říkají nám, že je skvělé, jak ty děti pookřály. Jedna rodina se ozvala s tím, že ví o paní s pěti dětmi a že by jí taky moc pomohlo aspoň jedno kolo… Třeba i použité.
 
Použitá kola nikomu nedáváš, ne?
 
Ne. Zkoušela jsem to, ale to se mi pak sešly samé s prominutím „plečky“. Tím, že vše děláme při své práci a dětech, nemám kapacity na to, ta kola nějak skladovat, repasovat a převážet. Chci hlavně, aby kolo od nás bylo bezpečné, pěkné a posloužilo jim aspoň na nějaký čas. Tohle je začátek. A další jejich kolo už třeba nemusí být nové…
 
Kam až bys to chtěla dotáhnout?
 
Rozměry, ve kterých se pohybujeme teď, mi vlastně úplně vyhovují. Děláme většinou dvě předávání ročně, nechci, aby mě to úplně vysálo. Jedno předávání kolem Vánoc a druhé před vysvědčením. Důležitou oporou je mi, jak říkáme, náš „super ambasador na Moravě“, Pavel Kadlíček, cestovatel na kole a muzikant, který se nám sám ozval na základě článku, který si o nás přečetl. Hrozně se nadchnul, rozjel turné, jehož výtěžek dal na Kola Dětem. A další rok se ozval znovu, že se blíží Vánoce a že by to chtělo něco udělat. A ten mně taky udržuje „morál“. Jakmile totiž začneš něco dělat, tak za to pak cítíš zodpovědnost a nemůžeš si jen tak říct, že už se ti do toho nechce. To bych sama před sebou už úplně neobstála. Takže chci pokračovat v podobném tempu.
 
Takhle to zní, že pomáhat může úplně každý...
 
No, to si tak nějak myslím. Vždyť tohle není nutně o penězích. Můžeš být třeba dobrovolník. Nebo dávat oblečení po dětech maminkám v okolí. Znám pár holek, které se takhle rozhodly podporovat rodiny ze svého okolí a těm prostě pomáhají, jak můžou. Každá pomoc se počítá.
 
Text: Natálie Veselá   Foto: Eliška Slováková